Samain, Samuhin, Samhain, Hallowmas, Samana, Samhuinn,Samoinos

V dnešní době Svátek všech svatých, který připadá na 1.listopad. V keltském roce začínal za chladných nocích listopadového novoluní, kdy končí světlá polovina roku a začíná temná polovina roku nového. V těchto dnech, za úplňku roku (anglicky hunters moon), slaví nástup své vlády černý bůh Samain. Samain je lovec a bojovník. Zabil slunečního jelena, aby mu uloupil jeho ženu, kterou zavlekl do podzemí, kde vládne jako bohyně smrti Morrigan. Stará se tam o duše zemřelých, o spící semena a o zvířata (která se v té době zabíjejí, udí a nakládají). Samain se jasnovidcům zjevuje jako stařena, která sbírá v bezlistém lese devatero dřev – to v sobě skrývá sluneční teplo a sílu, které se uvolňují v ohni. V předvečer tohoto svátku se zvedají mlhy a odkrývají vchody do vílích hor. Děti se malují a převlékají se za duchy, čarodějnice a mrtvé. Provádějí lotroviny a pokud nedostanou jablka, ořechy nebo sladkosti, v lotrovinách pokračují. Rozdělávají se samsonské ohně, ve kterých se pálí slaměná panenka symbolizující provinění a omyly. Název Samain je vlastně příbuzný německému slovu sammeln – sbírat. Úroda je sklizena a uskladněna a vše co zůstalo venku je "puca" - patřící duchům.

Zimní král Samain se zdobí věčně zelenou jedlí, jmelím a hlavně cesmínou. Stromem symbolizujícím toto období je tis (jedovatý), proto můžeme najít zmínky i o tajné noci tisu.

Jiří Janočko Stromy a keltský kalendář

ALBAN ARTHUAN, YULE, MIDWINTER, NÁVRAT SLUNCE, FIONNUV DEN, ZIMNÍ SLUNOVRAT

Jedná se o nejtemnější noc v roce, která zároveň zvěstuje nadcházející konec Samainovy vlády. Bohyně hluboko v zemi o této noci porodí znovuzrozené sluneční dítě. Lidé ho světí hlubokou meditací v nejtišší hodině této noci. Vykuřují světnice a spižírny borovicovou pryskyřicí, nade dveře věší větve jalovce, zapalují světla, nechávají doutnat dubové a březové dřevo, tzv. Julbock (Jull jsou severské vánoční svátky), a věší tzv. Wintermaien (původ z němčiny) – zimní májky. Britští Keltové zdobili hlavně domy, a to především cesmínou, jmelím a břečťanem, na pevnivě se používal smrk nebo jedle. Jednalo se vlastně o původní vánoční stromky. Všeobecně se věřilo, že popel z julských ohňů měl schopnost uzdravovat, a proto ho rozsypávali po polích, aby chránili úrodu před chorobami a škůdci.
Slavnosti trvaly dvanáct nocí nebo spíš "kouřových nocí". Dům i chlév vykuřovali vonnými bylinami a pryskyřicí stromů, především pelyňkem, jalovcem, jedlí, smrkem nebo borovicí. Vykuřování sloužilo k vyčištění od starého a mělo přinést blaho do domu a chléva.
V předvečer poslední noci se v Británii pořádal wassailing – pitka. Keltové tančili a pili a při tom polévali ovocné stromky a připíjeli i na zdraví dobytka. Pekli koláč, ve kterém bylo ukryto semeno bobu. Kdo bob našel, byl prohlášen králem a s blázny se ujal vlády. Bob byl starými Kelty uctíván jako hlavní pokrm mrtvých a mrtví jsou ti, kdo dávají zemi plodnost a hojnost. Semeno bobu vlastně symbolizuje embryo a znovuzrození mrtvých předků.
Během těchto slavností byli k vidění jelení tanečníci, kteří svým tancem vybubnovávali poselství pro bohyni země a jeleního boha Cernunna. Ti se v hloubi země probouzejí k životu. Tomuto svátku je zasvěcena jedle nebo smrk, smůlou prosycený strom světla.

Jiří Janočko Stromy a keltský kalendář