KELTSKÝ KALENDÁŘ Alban Elved, Mabon, podzimní rovnodennost
V těchto dobách se konala posvícení a poutě ( v křesťanství michaelské svátky). Celé vesnice se scházely pod vesnickým stromem, nejčastěji lípou, k taneční slavnosti, kde se volila posvícenská královna a uzavíraly se různé sázky. V křesťanské Evropě tyto svátky sloužily ke svěcení kostelů, které dříve připomínaly spíše bakchanálie (tj.služby Venuši nebo Plutovu podsvětní pochodňovou slavnost) než křesťanské obřady či zbožné vigilie. Bývalo totiž zvykem otevřít ve svatokateřinské kapli sud a z něho čepovat cizákům víno...Bohužel se to však křesťanské církvi nehodilo a tento nešvar byl odstraněn.
Kromě sklizňových prací se začínalo s pracemi v dílnách. Tyto týdny se dají přirovnat k západu slunce. Brzy nastane noc roku a svou vládu převezme temný Samain se svou královnou Moriggan. Ženy na loukách hledaly první ocúny, aby je rozetřely mezi prsty a nebo si jimi potíraly oční víčka. Věřily, že díky tomu nebudou mít bolavé prsty od předení a že jejich oči vydrží dlouhé zimní večery.
Stromem tohoto období je jabloň. Patří ke konci roku, její plody rostou směrem na západ a symbolizují nadpřirozený svět - kraj jablek, kterému keltové říkaly Avalon. Sklizeň jablek navíc symbolizuje sklizeň života.
čerpáno z knihy Jiřího Janočky Stromy a keltský kalendář
Samain, Samuhin, Samhain, Hallowmas, Samana, Samhuinn,Samoinos
V dnešní době Svátek všech svatých, který připadá na 1.listopad. V keltském roce začínal za chladných nocích listopadového novoluní, kdy končí světlá polovina roku a začíná temná polovina roku nového. V těchto dnech, za úplňku roku (anglicky hunters moon), slaví nástup své vlády černý bůh Samain. Samain je lovec a bojovník. Zabil slunečního jelena, aby mu uloupil jeho ženu, kterou zavlekl do podzemí, kde vládne jako bohyně smrti Morrigan. Stará se tam o duše zemřelých, o spící semena a o zvířata (která se v té době zabíjejí, udí a nakládají). Samain se jasnovidcům zjevuje jako stařena, která sbírá v bezlistém lese devatero dřev – to v sobě skrývá sluneční teplo a sílu, které se uvolňují v ohni. V předvečer tohoto svátku se zvedají mlhy a odkrývají vchody do vílích hor. Děti se malují a převlékají se za duchy, čarodějnice a mrtvé. Provádějí lotroviny a pokud nedostanou jablka, ořechy nebo sladkosti, v lotrovinách pokračují. Rozdělávají se samsonské ohně, ve kterých se pálí slaměná panenka symbolizující provinění a omyly. Název Samain je vlastně příbuzný německému slovu sammeln – sbírat. Úroda je sklizena a uskladněna a vše co zůstalo venku je "puca" - patřící duchům.
Zimní král Samain se zdobí věčně zelenou jedlí, jmelím a hlavně cesmínou. Stromem symbolizujícím toto období je tis (jedovatý), proto můžeme najít zmínky i o tajné noci tisu.
Jiří Janočko Stromy a keltský kalendář
ALBAN ARTHUAN, YULE, MIDWINTER, NÁVRAT SLUNCE, FIONNUV DEN, ZIMNÍ SLUNOVRAT
Jedná
se o nejtemnější noc v roce, která zároveň zvěstuje nadcházející konec
Samainovy vlády. Bohyně hluboko v zemi o této noci porodí znovuzrozené
sluneční dítě. Lidé ho světí hlubokou meditací v nejtišší hodině této
noci. Vykuřují světnice a spižírny borovicovou pryskyřicí, nade dveře
věší větve jalovce, zapalují světla, nechávají doutnat dubové a březové
dřevo, tzv. Julbock (Jull jsou severské vánoční svátky), a věší tzv.
Wintermaien (původ z němčiny) – zimní májky. Britští Keltové zdobili
hlavně domy, a to především cesmínou, jmelím a břečťanem, na pevnivě se
používal smrk nebo jedle. Jednalo se vlastně o původní vánoční stromky.
Všeobecně se věřilo, že popel z julských ohňů měl schopnost uzdravovat, a
proto ho rozsypávali po polích, aby chránili úrodu před chorobami a
škůdci.
Slavnosti trvaly dvanáct nocí nebo spíš "kouřových nocí". Dům
i chlév vykuřovali vonnými bylinami a pryskyřicí stromů, především
pelyňkem, jalovcem, jedlí, smrkem nebo borovicí. Vykuřování sloužilo k
vyčištění od starého a mělo přinést blaho do domu a chléva.
V
předvečer poslední noci se v Británii pořádal wassailing – pitka.
Keltové tančili a pili a při tom polévali ovocné stromky a připíjeli i
na zdraví dobytka. Pekli koláč, ve kterém bylo ukryto semeno bobu. Kdo
bob našel, byl prohlášen králem a s blázny se ujal vlády. Bob byl
starými Kelty uctíván jako hlavní pokrm mrtvých a mrtví jsou ti, kdo
dávají zemi plodnost a hojnost. Semeno bobu vlastně symbolizuje embryo a
znovuzrození mrtvých předků.
Během těchto slavností byli k vidění
jelení tanečníci, kteří svým tancem vybubnovávali poselství pro bohyni
země a jeleního boha Cernunna. Ti se v hloubi země probouzejí k životu.
Tomuto svátku je zasvěcena jedle nebo smrk, smůlou prosycený strom
světla.
Jiří Janočko Stromy a
keltský kalendář
IMBOLC, L'FHEIL BRIGHE, OIMELC, DEN BRIDE, DEN BRID
Jedná se vlastně o svátky světla, v dnešním kalendáři známé jako Hromnice. Za měsíčních únorových nocí, kdy se rodí jehňata a začínají tát ledy, dochází k proměně božího páru Samaina a Morrigany. Keltové oslavovali proměnu bohyně, která omládlá a očištěná vystupuje z hlubin země jako Brigit (Bílá bohyně). Čistá, svatozáří obklopená bohyně, která se po kraji prohání na hřbetě jelena a probouzí k životu všechny mízy a šťávy. Tím dochází k proudění mízy ve stromech a semenech a k jejich probuzení.
Tento svátek je především svátkem očištění. Když se začnou opět prodlužovat dny, je třeba se očistit od špíny temného období. K tomu Keltové používali čistou vodu a dům vymetali březovým proutím. Bříza je stromem bohyně světla Brigit a je znamením nových počátků. Zároveň s Brigit vychází z brlohu i medvěd, který představuje znovuzrozeného, avšak skrytého slunečního boha.
Květinou svátků světla je sněženka, která oznamuje návrat Bílé bohyně a medvědího boha, jejichž vláda bude trvat až do května. Během své vlády putují po kraji a všude, kde se jejich chodidla dotknou země, rozkvétají jarní květiny – petrklíče, fialky, blatouchy, plicníky. Do období jejich vlády spadá i sv. Valentýn – svátek všech zamilovaných. Přitom bohyně, která rozproudí všechna vodstva a mízu ve stromech, rozproudí i životní mízu lidstva.
Období vlády Bílé bohyně mělo v sobě něco magického, bláznovského a lehkomyslného zároveň. Patřilo jí vlastně celé období masopustu, které však s půstem nemělo nic společného. Masopust – Fastnacht, vznikl z původního obyčeje Faseln – bláznit (ze slova vaselen – působit, oplodňovat, prospívat), což je doba nevázané plodnosti a tvořivého chaosu. Bylo to období spousty radosti, dovádění, žranic a pitek. Konaly se průvody masek k probuzení zrna a zahnání duchů, kteří přinášeli nemoci.
V Indiculus superstitionum et paganiarum, příručce pro misionáře z roku 762 n.l., se dočteme, že podobné oplzlé únorové slavnosti se přísně zakazují. Ale protože se jich napůl obrácené ovečky nechtěly vzdát a řídit se těmito zákazy, začali je misionáři vykládat jako dobu půstu...
Jiří Janočko Stromy a
keltský kalendář
ALBAN EILIR neboli Jarní rovnodennost,
také OSTARA, DOSTRČ nebo DEN PANÍ
Jedná se o vrchol vlády
Brigit (Bílé bohyně) a o období jarních bylin, které jsou z
hlediska uctívání omlazující a očišťující. Keltové vázali
Palmbuschen - věnec ze sedmi různých zelených větví. Jsou to
větve zimostrázu, zeravu, tisu, chvojky klášterské, jedle
bělokoré, smrku, vrby jívy, přidává se listí buku. Věnec se
upevňuje na bezový kříž (před bezem klekni a pokud chceš
bezové dřevo, pokloň se bezové královně a popros), který je
umístěn na dlouhé lískové holi. Bezové větve jsou pečlivě
zbaveny kůry, aby se pod ní nemohla ukrýt čarodějnice. Na bezový
kříž se zavěšují vyfouknutá vajíčka malovaná veselými
barvami jara.
Již stará Evropa doby bronzové znala zelené
věnce upevněné na kříži (motiv kola s křížem je předkeltský,
tyto symboly byly nalezeny na skalních rytinách z doby bronzové),
kterými lidé zdravili příchod Bílé bohyně a jejího druha.
Věnce se nosívaly ve směru sluneční dráhy kolem polí. Nyní k
sedmero rostlinám připočítejme ještě dřevo bezu a proutek
lísky. Tím jsme se dostali k sakrálnímu počtu devíti posvátných
rostlin.
K dalším rostlinám tohoto období patří jetel, který
stejně jako šťavel vyrůstá ve šlépějích bohyně. Dále pak
žlutý petrklíč (prvosenka jarní), kterým bohyně otevírala
nebe.